Já a dobrman,aneb jak to všechno začalo

Mým prvním psem byl dalmatin Lyon. Už od mala jsem doma žadonila, že chci psa. Už to vypadalo, že budu muset vydržet až do svých desátých narozenin, ale nakonec vše dostalo rychlejší spád než by kdo čekal. Když mi bylo osm, našli jsme v lese dalmatina. Psal se rok 1987 a tak dalmatýnský boom, měl ještě dost času. Tohle plemeno bylo v Čechách dost neobvyklé, natož aby se samo toulalo po lese a vzala si ho k sobě rodina, která psa nikdy neměla. Jen dcerušku stále o psa žadonící :-). No zkrátím to. Lyon byl od té chvíle náš. Sice to byl defakto problémový asociál, ale za to nemohl on, nýbrž jeho majitelé, které už omrzel a tak ho opustili. Byl to můj vysněný pes. Pes který mě toho naučil víc než všechny knížky a semináře.Můj miláček....   Už je to 24 let co na mě čeká za duhovým mostem a jeho odchod i když už měl na něj věk (14 let) byla pro mne velká rána. Život bez psa jsem si už však nedovedla představit a tak jsem začala uvažovat, kým bych to prázdné místo v bytě nahradila.

Ležela jsem v knížkách a vymýšlela. Internet tenkrát ještě nebyl běžnou součástí domácnosti, ale protože kynologie byla pro mne koníčkem ještě dříve, než jsem nějakého psa měla, moje knihovna čítala hezkou sbírku knížek se psí tematikou. Do finálového rozstřelu se dostla dvě plemena. Kolie. dětský sen o věrné Lasii a dobrman. A proč dobrman? Vlastně ani nevím přesně proč. Jen vím, že mě upoutal svou elegancí a všestraností. Jěště že se už tenkrát nesměli kupírovat uši. Sice to málokdo dodržoval, ale přeci jen se tu a tam objevil na fotce dobrman s uchem jak mu narostlo. Neokupírovaný dobrman totiž velmi nápadně připomíná dalmatina. Alespoň co se mého Lyona týče, tomu by stačilo převléknout kožíšek a navenek by byl dobrmanem. 

Možná to byl ten důvod proč jsem si nakonec vybrala dobrmana. Nebo to bylo tím, že už jsem se věkem dostala mezi dospělé a dětský sen o kolii se rozplinul. Přijde mi to dnes skoro neskutečné, šla jsem se podívat na štěňata kolií bez PP, ale díky bohu (koliáři prominou, nebojte Lasie je stále můj dětský sen, jen místo v srdci navždy zabral dobrman) jsem odešla domů s prázdnou. Sama nechápu jak je to možné, ale nevzala jsem si tu chlupatou kuličku domů. Místo toho jsem si zarezervovala štěně dobrmana, které jsem další půlrok splácela. Fenku, kterou jsem nikdy neviděla ani na fotce, ale na dálku už byla moje. Zhruba za týden jsem si pro ni jela. Byla to Axa Quick Benas, fenka s PP, první a řekla bych i poslední vrh Quick Benas. Nikdy jsem neviděla její mámu, nestudovala rodokmen, nevybírala si ze štěňátek.... majitelka krycího psa si ji přivezla k sobě a následně ji prodala mě. A bylo to. 

A víte co to bylo? Osudové setkání. Moje milovaná Sára, ten nejúžasnější pes pod sluncem, deset let můj věrný společník na cestě životem. Nedá se slovy popsat co pro mne znamenala a dodnes znamená. V mém srdci navžy zůstane top 1, i když nebyla ani prvním ani posledním mým psem. Byl to však můj první dobrman a předěl života. Dokud budu stát na svých vlastních nohách, dobrman bude po mém boku. Kdo to nezažil, nepochopí. Dobrman totiž není psem, je to napůl člověk, společník s velkým S, pes s velkým P. Stvoření které je pro mne ideálem krásy, roztomilé tak že se na něj nikdy nemůžete skutečně rozlobit, sladké tak, že se jej nikdy nemůžete dosytosti nabažit.....  Snad i pro to ten název chovky Serapion - člověk tak duševně čistý, že už to snad ani více nejde :-)

Pokud jste v letech 1998 až 2008 někde viděli tancujícího dobrmana na 99,9% to byla moje Sára

Za to, že se u nás  v Čechách, zrodil sport jménem Dogdancing vděčíme Sáře. To ona byla mou inspirací a hnací silou a ztmelila dohromady kolektiv skvělých lidí co organizovali první závody, zkoušky, MR, výjezdy do zahraničí, závod Evropského formátu u nás v matičce Praze, založila klub a tak dále... Po jejím odchodu už nic nebude jako dřív.

 Česká reprezentace agility, nebýt zranění startovaly bychom na MS

Sára milovala dogdancing, to ona mě naučila spoustu věcí a hlavně milovat dogdancing také. Po dogdancingové pauze, která po Sárinky odchodu musela následovat, se k němu opět vracím s Rikou. Loni jsem startovala na historicky prvním MS v Dogdancingu se svým borderákem, ale to hlavní co se mi honilo hlavou bylo: škoda, že se toho nedožila Sára, její nadšení pro dogdancing nikdy nikdo nepřekoná. Čert vem všechny naše trofeje, a že jich nebylo málo, ten pocit být s ní na place to bylo nejvíc. ....

Frederica 

Když bylo Sárince osm let, rozhodla jsem se pořídit si k ní ještě další dobrmanku. Po téměř ročním vybírání, to už jsem byla do plemene dobrman zasvěcená a sáhnout po slepu tak jako po Sáře bych si netroufla, se nám rodina rozrostla o Fredericu (Riku :-) ) z chovatelské stanice Alary Aslar Danieli Cahové.

Obě dobrmaní holčičky si spolu celé dny hrály, Sára jako kdyby trochu omládla. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dva dobrmany budu mít jen tak krátce. Sára odešla z tohoto světa přesně tak jak to k ní sedělo. Důstojně a sebjistě, jako kdyby to měla předem naplánované. Na procházce mi donesla míček a padla mi k nohám, po pár sekundách už nebyla mezi námi. Lepší odchod z tohoto světa bych si pro ni nemohla přát. Už je to víc jak tři a půl roku a stejně mi padají slzy do klávesnic, když to píšu. Nejsou to ale jen slzy smutku, jsou to i slzy radosti, protože těch 10 let co jsem se Sárou mohla prožít, to je něco co bych nevyměnila ani za všechny poklady světa. 

Odchod Sáry za duhový most jsem nesla překvapivě statečně, oporou mi byla hlavně Rika. Sice je v jádru úplně jiná než Sára, ale ty dobrmaní rysy, pro které tyhle psy tolik zbožňuju ty má stejné. Prostě skoro člověk... jen promluvit :-)

A protože plemeno dobrman se bohužel díky některým rádoby chovatelům ubírá pro mne trochu špatným směrem. Jak po stránce zdraví tak povahy. Rozhodla jsem se výběr dalšího dobrmana neponechat náhodě. Vzala jsem oteže osudu více do vlastních rukou a zaregistrovala si chovatelskou stanici Serapion. Mým cílem je odchovat na Rice jeden až dva vrhy dobrmanů, jejihž rodiče jsou skutečně dobrmani. Ti úžasní psi s nepopsatelným srdcem.

PS: abych nekřivdila mému skvělému Beaerneýskovi i on je moje sluníčko. Je to pes plemen border kolie, jež se mi do cesty připletl vlastně skrz dobrmany. Důvod proč jsem se jela podívat na štěňátka borderek byl jediný. Antonín Grygar mi tvrdil, že v CHS jeho manželky Saši Grygarové se narodila fenka border kolie, která má výraz jako moje dobrmanka Sára. A to jsem prostě musela vidět.  A skutečně ta fenečka měla takový Sářin úsměv.... ale tím to haslo. Ovšem byl tam někdo jiný kdo mě svým srdcem a duší oslovil. A tak už osm let sdílí se mnou domácnost i border kolie. A ne jen tak ledajaká. Beaerney je blázen a miláček zároveň. Věčné dítě, chytrý jak opice, srdce na dlani... Nejspíš si jednou nechám štěně po Beaerneym. 

Borderka je skvělý pes, ale dobrmanovi se nevyrovná. Nejspíš už budu mít po svém boku obě tyto plemena. Kdybych však měla říci které je mému srdci bližší, bude to jednoznačně dobrman.